Postní neděle v tradiční liturgii jsou pojmenovány podle prvního slova Introitu. Tato první se nazývá Invocabit. Je to začátek žalmu 90: Invocabit me et ego exaudiam eum. (Bude mne vzývat a já ho vyslyším) Z veršů tohoto slavného zpěvu o neporazitelnosti těch, kdo jsou pod ochranou Nejvyššího, je sestaven Introit, Graduále, Tractus, Ofertorium i verš ke Communio. Je to součást výzvy, abychom plni důvěry horlivým křesťanským životem s obnoveným úsilím pokračovali v zápase proti Zlému a upevňovali tak své ctnosti.

Při prvním setkání Satana s člověkem, který s ním zavedl dialog, slavil Nepřítel úspěch a podrobil si tak celé lidské pokolení. Nový Adam však s tímto protivníkem nediskutuje. (Mt 4, 1 - 11) Jeho strohá a jednoznačná odmítnutí trojího pokušení jasně kontrastují s Eviným dialogem, i pokud jde o jeho výsledek. Jsou to stará osvědčená ďáblova pokušení k poživačnosti (smyslnosti), pýše a k hamižnosti a praktickému materialismu. Peklo nás infikuje stále stejným způsobem a ví, že u těch, kteří spoléhají sami na sebe, může si být jisté svým vítězstvím.

Spasitelova taktika se má stát naším programem pro celou postní dobu a pro život vůbec. Záleží na nás, abychom podle doporučení svatého Pavla (2 Kor 6, 1-10) nepřijímali Boží milost nadarmo. Když snášíme s trpělivostí a plně opodstatněnou důvěrou v Boha každodenní námahy, nesnáze i rány, můžeme si být jisti, že nás Bůh vyslyší a v den spasení nám pomůže. I jako chudí mnohé obohatíme a jako nic nemající budeme vládnou všemi věcmi.

Mešní texty

Celou bohoslužbu provází žalm 90, který je posvátným válečným zpěvem a nabádá ke statečnému 

Co se nyní bude dít ve světě tradičních katolíků? „Ještě bude legrace,“ jak se říká lidově. Historické zvraty se přitom nedají vyloučit. Někteří padnou, někteří přežijí, někteří z toho možná budou profitovat (ale pozor na jed ve stravě servírované služebníky Otce lži!). Raději důvěřujme Boží milosti, protože věřící mají nejen zůstat věrní, ale také růst.

Toto všechno potvrdí především jeden aspekt, na který zatím nikdo neupozornil: skutečným cílem této několik desetiletí trvající války proti posvátné katolické liturgii a tedy i skutečným cílem vytvoření nového ritu ex nihilo (lépe řečeno u stolu v jakési hospodě - kde byla vytvořena tzv. druhá eucharistická modlitba, jež se dnes v nové mši nejčastěji používá namísto Římského kánonu, který naopak někteří kněží nepoužijí za celý rok ani jednou). Tedy cílem této války je rozpuštění

Neděle Dobrého Pastýře 

V Evangeliu sv. Jana máme osm výroků začínajících „já jsem“. Jde o typické znaky, jež jsou Bohu podstatné, a mají velký význam pro náš nadpřirozený život a naši věčnou blaženost.

Kristus, Boží Syn, o sobě říká: „Já jsem živý chléb, já jsem světlo světa, já jsem Dobrý Pastýř, já jsem cesta, pravda a život, já jsem vzkříšení, já jsem vinná réva.“

Já jsem živý chléb (Jan 6:48) – chléb, který má sílu sytit duši. To není jen obrazné vyjádření, ale pravda. Tolik světců žilo jen z tohoto chleba: sv. Kateřina Janovská, Terezie Neumannová, Marie-Julie Jahenny, svatý Mikuláš z Flüe, patron Švýcarska – oni všichni po mnoho let žili jen ze Svátosti oltářní

Neděle Laetare nám svou radostnou náladou připomíná, že odměnou za naše kající úsilí bude svrchovaná radost v Bohu. Překročili jsme polovinu svatopostní doby. K této radosti nás vyzývá Introit: Vesel se, Jeruzaléme, shromážděte se všichni, kdo ho milujete, plesejte a nasyťte se plností své útěchy. Liturgické roucho může mít dnes barvu růžovou, na oltáři mohou být květy a varhany se mohou více rozeznít. Radost zaznívá i z gregoriánských melodií.   Radují se i katechumeni, kteří již ve středu obdrží tzv. symbola, Evangelium, Vyznání víry a modlitbu Otče náš.
 
V Oraci kněz prosí: Popřej nám, všemohoucí Bože, abychom znovu pookřáli útěchou tvé milosti, když po zásluze trpíme za své činy.

Celý článek najdete zde.

V době šíření chřipky, AIDS, nových coronavirů a jiných nakažlivých nemocí se mnozí lidé ptají, co dělat. Nakupovat mouku či roušky? Těstoviny nebo desinfekční prostředky? Každý by se měl na prvním místě vyhýbat možnosti snadného nakažení a také blízké příležitosti ke hříchu (což spolu často souvisí více, než si mnozí myslí). Každý by měl přiměřeně pečovat o své zdraví střídmostí, zdravou stravou a dostatkem pohybu. Ze všeho nejvíce by se však každý měl věnovat modlitbě, neboť pořád platí, že bez Božího požehnání je zcela marné jakékoli naše namáhání. V této době jsou jistě na místě Litanie v čase nakažlivých nemocí. Text nedávno 

Odpustky můžeme získávat nejen pro sebe, ale také pro duše v očistci a pomáhat tak našim drahým zemřelým (a také těm, na něž nikdo nemyslí) i po jejich smrti.

Jaké jsou podmínky pro získání odpustků pro zemřelé?

Od 1. do 8. listopadu lze získat plnomocné odpustky pro duše v očistci návštěvou hřbitova spojenou přinejmenším s vnitřní modlitbou za ně.

2. listopadu lze získat tytéž odpustky při návštěvě kostela nebo veřejné kaple, pokud se tam pomodlíme Vyznání víry a Otče náš.

K tomu musí být splněny řádné podmínky pro plnomocné odpustky:

• sv. zpověď do osmi dní předem nebo potom (stačí jedna pro více odpustků);
• sv. přijímání (nejlépe v den získání odpustků, ale stačí i jiný den; pro jeden plnomocný odpustek je nutné jedno sv. přijímání);
• modlitba na dobrý úmysl papeže;
• zřeknutí se dobrovolné náklonnosti ke každému, i lehkému, hříchu;

Celý článek o odpustcích najdete zde.

Na vyzvání anděla sv. Roch žehnal nemocným znamením kříže a okamžitě je uzdravoval, když se jich dotkl svou zázračnou rukou... epidemie byla překonána a zahnána. Zázraky proti nemocem a epidemiím na jeho přímluvu se množily také v jiných městech. V Římě zůstal tři roky a léčil zde nemocné v hospici Svatého Ducha. Pravděpodobně zde uzdravil blíže nejmenovaného kardinála, ale tím mohl být podle některých životopisců Angelico de Grimoard, původem Francouz jménem Grisac, bratr papeže Urbana V. (1310-1370), který během audience představil Rocha papeži, který byl tímto mladíkem hluboce dojat. Zpáteční cesta byla přerušena novou vlnou moru v Piacenzi. Roch zde zůstal, aby pomáhal nemocným, ale

Mše svatá všech věků a nová mše (NOM podle MR 1969) bývají často srovnávány z různých hledisek. Zde je srovnání
z pohledu hygieny:

Mnozí čtenáři těchto stránek sledují také Iniciativu svatého Josefa, takže jsou již obeznámeni s intronizací Nejsvětějšího Srdce Páně a to nejen se samotným obřadem, ale zejména s tím, co všechno má tato intronizace do života rodiny přinést.

V těchto dnech si připomínáme 800 let od zrození pro nebe 5 františkánských mučedníků, zabitých 16. ledna 1220 v Maroku, kam je poslal sv. František z Assisi. Jejich svědectví stejně jako setkání sv. Františka se sultánem tvoří dnes často opomíjený základ: nezbytnost hlásat Krista všem národům, včetně muslimů.  Připomínat se budou především v diecézi Terni-Narni-Amelia, odkud pocházejí tito slavní mučedníci, jejichž relikvie jsou uloženy v bazilice sv. Antonína Paduánského v Padově.

Toto výročí má mnoho společného s 800. výročím setkání sv. Františka se sultánem Al-Kamilem. Zvláštní aspekt, který je spojuje a tvoří jejich základ, je životně důležitý: hlásat Ježíše Krista všem národům a obzvláště muslimům.  Je vhodné připomínat tento základ, protoževe velké části současné církve je zamlčován a přehlížen z důvodu mylně pojatého „ekumenického dialogu“, který zcela ztratil ponětí o hlásání jediného a pravého Spasitele Ježíše Krista, který jediný vysvětluje, proč pět mučedníků 

Kdyby říše Kristova skutečně v sebe pojímala všechny lid, znamenalo by to mír, který přinesl na zem Král míru, který přece přišel „všechno smířit“. On „nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil“. A ačkoliv Je „Pánem všeho“, dal nám příklad pokory a stanovil ji jako zákon spojený s přikázáním lásky. On také pravil: „Mé jho je sladké a moje břímě je lehké“.

Jaké štěstí by zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly řídit Kristem! „Potom konečně by bylo možné vyhojit mnoho ran; pak by právo nalezlo svou dřívější autoritu, obnovil by se krásný mír a zbraně by vypadly z rukou. To vše čeká na národy, které ochotně přijmou vládu Kristovu, budou ho poslouchat a každý jazyk vyzná, že Pán Ježíš Kristus je ve slávě Boha Otce.“

Drazí bratři a sestry,

v pondělí 25. března, slavíme Slavnost Zvěstování Páně, kdy se v lůně panenské Matky Slovo stalo tělem. I každého z nás utkal Bůh s láskou v lůně matky, aby nás jednou mohl zahrnout věčným životem. Mariino „Ano“ životu nabízí bohatý obsah, jak zaměřit svoji pozornost na ještě nenarozené děti a jejich rodiny. Proto se v tento den Ježíšova početí zvláště modlíme za úctu k počatému životu.

Počátek nového života je okamžikem velké radosti, naděje a očekávání. Tento Boží dar však někdy přichází nečekaně a je přijímán s úzkostí a strachem. Téměř dvacet tisíc rodičů ročně u nás těmto obavám podlehne, dítě je usmrceno a srdce matky bývá navždy zraněno.

Nám ale leží na srdci i bolest rodin, kterým se nedaří dítě počít a důvěřivě hledají pomoc v technikách umělého oplodnění. Až příliš pozdě poznávají jejich odvrácenou stranu – narušené intimní vztahy, zdravotní problémy a

Bohoslužebné texty neděle zvané Sexagesima - tedy 1. po Devítníku - dále rozvíjí myšlenky předchozí neděle (Devítník). Jsou to vážná napomenutí k aktivní obnově duchovního života.

Vedoucí myšlenkou je evangelium o rozsévači, který osévá své pole. Jsme nejen závodníky v aréně života a dělníky na vinici, ale jsme půdou, do které Pán zasévá své drahocenné semeno a která rozhoduje o osudu této setby. Máme velkou odpovědnost za to, zda semeno vzejde nebo zhyne. Jsme to my, kdo neseme vinu za to, jestli semeno nachází v naší duši jen planý a neúrodný úhor. Je třeba ho zbavit kamení a trní, přerýt, zkypřit a zavlažit.

Dnešní epištola (2 Kor 11, 19 -33;12,1-9) je Pavlovým nejvelkolepějším kázáním v rámci církevního roku. Obsahuje výrazný portrét Apoštola národů, který je sám jeho autorem a pokorně představuje své gigantické dílo.

Svatý Pavel stojí při dnešní bohoslužbě uprostřed nás a jeho hlas má k nám zaznívat ode všech oltářů a ze všech kazatelen katolického světa s naléhavou vroucností a žhavostí jako slova největšího z novozákonních dělníků na díle spásy. Po tomto povzbuzujícím příkladu nám sám Spasitel předkládá své kázání se svým vlastním autentickým výkladem a konkrétními návody k účinné postní obnově. Je namířeno proti duchovní lenosti, otupělosti, povrchnosti, nedostatku mravní vážnosti a neochotě k obětem, proti praktickému materialismu.
 

Kněz musí odmítnout podat svaté přijímání nekatolíkovi, i když mu to jeho biskup nařídí. Bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry komentuje takto tvrzení německého biskupa Felixe Grenna z Münsteru, který prohlásil, že kněží jsou povinni podávat svaté přijímání komukoli.

Svatý Jan Zlatoústý píše: "Vás, kteří se smrti bojíte, chci povzbudit, abyste vždy plnili slova Kristova také skutkem. „Kdo nevezme kříž svůj a nenásleduje mne, není mne hoden.“ (Mat 10,38) To řekl, ne snad abychom nesli na ramenou kříž dřevěný, ale abychom měli stále před očima smrt a umírali denně jako sv. Pavel (I Kor 15,31), který smrtí opovrhoval a jí se vysmíval. Jsi vojínem, který stále stojí v šiku – vojín však, který se bojí smrti, není žádným vojínem, a tak také křesťan, který se bojí smrti, nikdy nevykoná nic velkého a vzácného, ba snadno může býti přemožen nebezpečím. Neohrožený a velkodušný však zůstane nepřemožen. Jako oni tři mládenci, když nebáli se ohně, ohni unikli, tak také i my, když nebudeme se báti smrti, unikneme smrti. Nebáli se ohně, neboť to není zločin býti spálen, ale báli se hříchu, neboť to jest zločin činiti bezbožnost. Tyto a jim podobné následujme, nebojme se nebezpečí a vyvázneme z něho!

Ve jménu Nejsvětější Trojice, Otce, Syna a Ducha Svatého já … ubohý hříšník, prohlašuji v tvé přítomnosti, můj svatý Boží Anděle, můj věrný Strážce:  že chci zemřít jen v pravé víře, které učí Svatá katolická Církev, ve které zemřeli všichni světci a mimo které není spásy. 

Prohlašuji dále, můj svatý Anděle, že s pomocí a podporou tvé ochrany chci opustiti tento život naplněn velkou důvěrou v Boží milosrdenství, navzdory množství a tíze mých hříchů s pevnou vírou, že jediná kapka nejdražší Krve Našeho Pána postačí, aby smazala nejen hříchy mé, ale hříchy celého světa. 

Současně prohlašuji, blažený Anděle, že navzdory nesmírnosti mých vin mám velkou touhu mít účast na nekončených zásluhách našeho Pána Ježíše Krista, jehož něžnost a milosrdenství nikoho nikdy neodmítají. Jak bych si přál, abych

Veškeré jsoucno spadá do jedné z pěti kategorií: v podřízeném postavení vůči Bohu Stvořiteli existuje pět uspořádaných kategorií Jeho stvoření: andělé, lidé, zvířata, rostliny a nerosty. Těchto pět kategorií se od sebe jasně liší, i když se televizní programy co nejlépe snaží tyto rozdíly setřít, zvláště mezi lidmi a zvířaty. V realitě jsou tyto rozdíly jasné. Počínaje odzdola: 

Nerost pouze existuje, protože v sobě nemá žádný princip nebo původ života nebo hnutí. 

Rostlina existuje i žije, protože sama od sebe přijímá živiny a vodu, roste a reprodukuje se

Na přání některých čtenářů našich stránek uveřejňujeme texty modliteb pro růženec v chorvatštině (Krunica):

Znamení kříže

U Ime Oca i Sina † i Duha Svetoga.

Věřím

Vjerujem u Boga, Oca svemogućega, Stvoritelja neba i zemlje. I u Isusa Krista, Sina njegova jedinoga, Gospodina našega, koji je začet po Duhu Svetom, rođen od Marije Djevice, mučen pod Poncijem Pilatom, raspet, umro i pokopan; sašao nad pakao, treći dan uskrsnuo od mrtvih; uzašao na nebesa, sjedi o desnu Boga Oca svemogućega; odonud će doći suditi žive i mrtve. Vjerujem u Duha Svetoga, svetu Crkvu katoličku

P. Ignác Stuchlý se narodil ve slezské Boleslavi, farnost Píšť, 14. prosince 1869. Ve farním kostele v Píšti byl také pokřtěn. V září 1891 začal v Olomouci u dominikánů studia teologie, která však musel přerušit. Roku 1894 přijíždí k salesiánům do Turína, v srpnu 1895 vstupuje do noviciátu a pokračuje ve studiích. Kněžské svěcení přijal v listopadu 1901.

V říjnu 1910 opouští své italské působiště v salesiánském konviktu v Gorizii a přijíždí do slovinské Lublaně s úkolem dostavět zde kostel a pečovat o salesiánský ústav. Tuto práci mu značně zkomplikovala první světová válka. Po jejím skončení je P. Stuchlý poslán za prefekta do Veržeje, ale po dvou letech se vrací do Lublaně dostavět kostel. To se mu podařilo až v roce 1924.

O rok později byl poslán do italské Perosy, kde žilo v salesiánské komunitě i několik Čechů a kam byli na salesiánskou formaci posíláni chlapci z Československa. V té době začíná v Československu zájem o příchod salesiánů. Po rozmanitých peripetiích kupují salesiáni ve Fryštáku klášter od sester Neposkvrněného Početí

Člověk se ve skutečnosti skládá z hmotného těla a spirituální duše, takže materiální stroje mohou zajisté sloužit jeho tělu, ale toto tělo je pouze nositelem jeho spirituální duše po dobu trvání jeho krátkého života na zemi, a pak při smrti buď duše bez nadpřirozené milosti stáhne tělo do věčných pekelných muk, nebo duše s Kristovou milostí pozvedne tělo, obvykle skrze dočasná muka v očistci, k trvalé nebeské blaženosti. Buď jak buď, ať už tělo učinilo nebo neučinilo duši během života cokoliv, po smrti je to stav duše, který určuje osud těla, a nikoliv naopak.
 
V naší strašlivé době však i katolíci mohou ztratit chápání těchto základních skutečností těla a duše, života a smrti, obraťme se tedy k hudbě, aby nám názorně ukázala omezení hmoty a strojů. V moderním nahrávacím studiu mohou být

Mnoho částí proroctví z Fatimy se již vyplnilo. Dnes není žádná část světa imunní před vlivem komunismu... Každý již zná příběh Fatimy. Snad všichni slyšeli o slunečním zázraku, který byl symbolickým projevem velikosti trestu, který přijde, jestliže svět odmítne naslouchat jejímu varování.
 
Žijeme v postmoderní společnosti, prosycené novopohanstvím, která se nesmiřitelně pohybuje ke svému konečnému zničení. Předzvěstí tohoto zničení jsou její móda, její architektura, její hudba, umění a styl řeči. To jsou projevy 4. revoluce [Ve své práci Revoluce a kontrarevoluce prof. Plinio popisuje čtyři revoluce: protestantskou, Francouzskou, komunistickou a nakonec kulturní, která je charakterizována kulturou hippies a kmenovým životním stylem.] Jsou to projevy hippie anarchistické revoluce, která má tendenci ovládnout každou oblast společnosti. Tato mentalita a životní styl vstoupily do morku kostí státu a zavádějí samosprávu do každého aspektu společnosti. Jednou stránkou toho je zjevně ekologická revoluce se svým zbožňováním přírody, kdy se vytváří nebezpečný dualismus: Kdo nestaví ochranu přírody na úplně nejvyšší místo, je podle těchto revolucionářů automaticky jejím nepřítelem a ničitelem, i kdyby se k ní choval s největší možnou ohleduplností a snahou zachovat ji příštím generacím

Třetího dne Pán Ježíš ukřižovaný vstal z mrtvých. Jak se to mohlo stát? Ve Vtělení se druhá Božská Osoba Svaté Trojice, při plném držení úplné Boží přirozenosti, sjednotila se Sebou úplnou lidskou přirozenost, a vytvořila dvě přirozenosti v jedné Božské Osobě. Kdo má tuto víru, pro toho není těžké pochopit, jak se Vzkříšení událo. Na Kříži Božská Osoba skutečně zemřela, nikoliv ve Své nesmrtelné Boží Přirozenosti, ale ve své lidské přirozenosti, která mohla zemřít, jako jakýkoliv jiný smrtelný člověk skrze oddělení své lidské duše od svého lidského těla. Avšak, zatímco tyto dvě [přirozenosti] mohly být v Ježíši Kristu odděleny jedna od druhé, žádná nebyla oddělena od Božské Osoby, což je důvod, proč katolíci ve svém Vyznání víry recitují, že On (tělo a duše) „trpěl a umřel“, a že On (tělo) „pohřben jest“ a že On (duše) „sestoupil do pekel (nikoliv pekla zatracených, ale do limbu dobrých duší, mrtvých a čekajících na Kristovu vykupitelskou smrt, aby jim otevřela brány nebeské, uzavřené Adamem a Evou). Protože jak lidské tělo, tak lidská duše Krista zůstaly obojí sjednoceny s Božskou Osobou, nebylo to asi snadné pro tuto Osobu umřít strašlivou smrtí na Kříži, ale bylo to snadné pro Jeho lidskou duši znovu se sjednotit s Jeho lidským tělem v hrobce tak, aby se Jeho lidská přirozenost vrátila zpět do života. A žádný kámen na zemi nemohl být dost těžký, aby Jej zastavil od toho, aby okamžitě letěl ke Své Matce, aby ji 

Celý článek najdete zde.

Většina věřících v těchto dnech koná svatou zpověď, aby splnili jednu ze čtyř podmínek potřebných k získání plnomocných odpustků pro duše v očistci: vykonat svatou zpověď, přijmout Oltářní svátost a pomodlit se na DOBRÝ úmysl svatého otce. To je dobrá příležitost začít se smírnými pobožnostmi prvních pěti sobot (nebo se k nim znovu vrátit).

Dne 10. 12. 1925 se v klášteře v Pontevedro zjevila Panna Maria Lucii z Fatimy a řekla jí: "Hleď, milá dcero, jak je mé Srdce obklíčeno trním; nevděční lidé je ustavičně probodávají rouháním a chladností. Aspoň ty se přičiň, abys mě potěšila, a oznam všem lidem, že při smrti budu nablízku se všemi milostmi, které potřebují ke spáse těm, kdo po pět po sobě jdoucích prvních sobot v měsíci

- vykonají sv. zpověď,

- přijmou sv. přijímání,

- pomodlí se sv. růženec

- a věnují mi čtvrthodinku na smír, v níž budou rozjímat o tajemstvích sv. růžence."

Dějiny 18. stol. odhalily, že bez Boha a bez vlivu křesťanství myšlenku náboženské i jiné oprávněné tolerance realizovat nelze. Důkazem jsou krvavé hrůzy osvícenské Velké francouzské revoluce, neprávem líčené jako počátek éry „svobody a lidských práv“. 

Počet obětí této hrůzovlády z důvodů odlišného náboženského či politického přesvědčení činí cca 800 tisíc, jak dokumentuje mj. i kniha polského historika J. R. Nowaka „Církev a Velká francouzská revoluce“, vydaná v češtině Maticí cyrilometodějskou v Olomouci r. 2003. Tyto hekatomby nevinných lidských životů se realizovaly během pouhých několika let (Francouzská revoluce trvala 1789-99).

Srovnáme-li s tím oběti inkvizice v počtu několika tisíc za 500 roků, co tady srovnávat? 

Celý článek najdete zde.

Díváme-li se na Husovo učení z pohledu systematické teologie, zjistíme, že zcela pravověrné je jeho učení o Bohu, o Kristu, o jeho vtělení a také o Matce Boží. V nauce o Eucharistii byl nakloněn Viklefovu remanenčnímu bludu (1). O svátosti pokání učil nesprávně, že kněz odpuštění hříchů pouze ohlašuje. Stejně jako Viklef tvrdil, že dobré skutky vykonané ve stavu těžkého hříchu, jsou hříšné.
 

Zcela bludná je však Husova nauka o církvi a její správě. Husův blud spočívá v tom, že církev svatou prohlašuje výlučně za souhrn předurčených a že na tomto základě chce budovat i církevní zřízení. Tím je zcela popřena viditelná bojující církev a její autorita.
 

Hus se přitom dovolává sv. Augustina a opírá se o citáty z jeho spisů. Ale toto není Augustinova nauka. Augustin vždy pokládal reálnou bojující církev za společenství předurčených i předzvěděných (2), dobrých i zlých, které spojuje víra, naděje, láska a svátosti a které řídí církevní autorita. Husova nauka je ovoce Viklefova pseudoaugustinismu, který Viklef převzal od Bradvardina a neprávem se přitom opíral o autoritu velkého církevního učitele sv. Augustina.

Nikdo nemůže říci, že každý obyvatel venkova je plný ctnosti, zatímco každý obyvatel města je plný neřesti. Na druhou stranu, život na venkově je zjevně blíže přírodě, než život ve městě. Takže jestliže byla příroda stvořena Bohem, aby byla nezbytným nositelem té nadpřirozenosti, bez níž žádná duše nemůže vstoupit do nebe, pak obyvatelé venkova budou jako takoví blíže Bohu, než obyvatelé velkoměsta, a obyvatel velkoměsta, který se bude chtít dostat do nebe, se bude muset přinejmenším zamyslet nad uspořádáním svého života ve městě.
 
„Uč se od svého nepřítele,“ říkali latiníci. Komunismus je jedním z nejstrašnějších nepřátel katolicismu všech dob a dva význační komunisté jsou známí pro svou nenávist k obyvatelům venkova neboli rolníkům. Pro Lenina (1870-1924), vůdce ruské revoluce v roce 1917, byl největší překážkou na cestě bezbožné revoluce, starosvětský rolník, zakořeněný v půdě, hluboce si vědomý své nicoty jakožto stvoření obklopeného tajemstvím Stvoření, na němž závisel. Zatímco obyvatel města žijící v umělém a člověkem vytvořeném světě továren, strojů a lidských robotů, ve světě zatíženém různými druhy zášti, byl zcela náchylný k revoluci (proto de Corte říká, že moderní politici neustále slibují „změnu“).
 
Také pro Gramsciho představovalo rolnictvo obávaného nepřítele, který měl být revolucí přemožen. Se svým „selským rozumem“ a svým „přirozeným řádem“ bylo rolnictvo základem celého systému hodnot, které musely odejít. Náboženství, rodina, vlast, armáda, příroda, kultura musely ustoupit zcela novému způsobu myšlení v souladu s novým světovým řádem. 

Celý článek najdete zde.

Žít tímto nadpřirozeným životem není pro nás těžké, protože jsme ve křtu obdrželi potřebné milosti a dále je získáváme v dalších svátostných zdrojích, zvláště v Nejsvětější Svátosti. To je vítězná moc naší víry, Božího daru, který znamená, že jsme se stali Božími syny. Naše víra se opírá o trojí nezlomné svědectví. Těmi svědky jsou Otec, Slovo a Duch Svatý. Ono svědectví „vody“ , o kterém mluví Apoštol, je Otcův hlas, který svědčil při Ježíšově křtu v Jordánu; svědectví „krve“ podává sám Boží Syn na kříži přesně tak, jak to předpovídá celý Starý zákon. Svědectví Ducha jsou slavné Letnice, které předaly Apoštolům a celé Církvi všechny potřebné nebeské dary a milosti. Všechny tři božské Osoby se tedy projevují jednotným a neochvějným svědectvím.

1. Nejvyšším a vlastním účelem je oběť chvály Nejsvětější Trojici podle výslovného Kristova vyjádření o jeho prapůvodním záměru vlastního Vtělení: “Ingrediens mundum dicit: Hostiam et oblationem noluisti: corpus autem aptasti mihi. – Při vstupu na svět praví: Krvavé oběti a jiné dary jsi nechtěl, ale tělo jsi mi utvořil” [Žalm 40, 7-9; Žid 10, 5].

Toto účelové zaměření zmizelo z ofertoria s modlitbou “Suscipe, Sancta Trinitas – Přijmi, svatá Trojice”, ze závěru mše s modlitbou “Placeat Tibi, Sancta Trinitas – Svatá Trojice, nechť se ti líbí”, jakož i z preface, jíž už nebude v nedělním cyklu preface o Nejsvětější Trojici, která zůstane omezena na svátek Nejsvětější Trojice, bude se tedy říkat jen jednou do roka.

2. Bezprostředním účelem je smírná oběť. I tento účel je znehodnocen, neboť Nový mešní řád zdůrazňuje živení a posilování přítomných, nikoli odpuštění hříchů pro živé i zesnulé. Kristus ustanovil tuto svátost při poslední večeři a dal sebe sama za oběť, aby nás sjednotil se svým stavem oběti. Tento stav oběti pak předchází a převyšuje přijímání a má sám o sobě plnou vykupitelskou hodnotu jako aplikace krvavé oběti na kříži; vždyť přece lid, který se účastní mše, nemusí nezbytně svátostně přijímat.

Na první pohled tyto události, které nyní hýbou světem, spolu nesouvisejí. Jenže toto je pouhé zdání. Skrytá souvislost je tady ve skutečnosti snadno odvoditelná.
 

Vyplývá z toho, že mluvíme-li o evropské civilizaci, tak nutno nejprve konkretizovat, o jakou se jedná: o tu křesťanskou, nebo o tu neomarxistickou genderistickou, mající své kořeny ve francouzském osvícenství, angloamerickém liberalismu, německé klasické filozofii a v komunistické ideologii? Ideoví nositelé té druhé nenávidí tu první a usilují o její likvidaci. Blízkovýchodní civilizace založená na islámu nic takového nezná. V islámu se nikdy