Ve čtvrtek 3. října 2013 odešel na věčnost P. František Kozár, dlouholetý farář v Mikulčicích. Zádušní Mše sv. bude sloužena ve čtvrtek 10. října 2013 v 15.30 hodin v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mikulčicích. Po té bude pochován na místním hřbitově.

R. D. František Kozár se narodil se 14. června 1946 v Drnovicích, na kněze byl vysvěcen 30. června 1973 v Brně. Dva roky působil jako kooperátor v Pozořicích, pak jako administrátor, později farář v Prušánkách. V roce 1991 byl ustanoven farářem v Protivanově, o tři roky později farářem ve Sloupu v Moravském krasu, odkud krátce spravoval i Vysočany u Blanska. Od roku 2005 působil až do své smrti v Mikulčicích s roční přestávkou, kdy vypomáhal ve Velkých Bílovících. Zemřel 3. října 2013 v nemocnici v Břeclavi.

„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, ne-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“  Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, ne-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si ve čtvrtek 3. 10. 2013 po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě Ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.

Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.

Otce Františka jsem poprvé poznal jako poměrně malý klučina, který se rozhlíží po světě a hledá seberealizaci sebe sama ve světě, ve kterém si mnohdy připadá jako Alenka v říši divů. Jelikož jsem byl tehdy po stránce rozumového poznání a vlastní náboženské průpravy značně opožděný, nevnímal jsem v tu dobu Boží přítomnost natolik, abych dokázal na Boží volání odpovědět tak, jak by se od malého dítětě, kterému stačí říci

Celý článek Daniela A. Zouhara najdete zde.

Foto: Daniel Zouhar