"Lætáre, Jerúsalem, et convéntum fácite omnes, qui dilígitis eam: gaudéte cum lætítia, qui in tristítia fuístis: ut exsultétis, et satiémini ab ubéribus consolatiónis vestræ! - Vesel se, Jeruzaléme, a shromážděte se všichni, kteří jej milujete. Radujte se a veselte se, kteří jste byli
v zármutku; plesejte a nasyťte se plností své útěchy!"

To je introitus, neboli vstupní antifona, která dala název 4. neděli postní: Lætáre - vesel se! Liturgie na jeden den přerušuje kajícnost a bolnou zkroušenost doby postní. Z kajícího údobí, zasvěceného památce na hořké Vykupitelovo utrpení, hledíme k blížícím se Velikonocům.

Polovina postního čtyřicetidení je už za námi. Svátek svátků, nejpamátnější a nejradostnější výročí našeho vykoupení a nadpřirozeného znovuzrození je už na dohled. Radost z požehnání postní obnovy je sice jakoby tlumená přísnou kajícností, ale zároveň zní tlukotem srdcem modlící se Církve.

Touto 4. postní nedělí jakoby první paprsky vycházejícího slunce ozlatily obzor. Je to závan velikonoční radosti - předzvěst Velikonoc. Obdobně jako třetí neděle adventní má čtvrtá neděle postní ráz oddechu, osvěžující přestávky v delších duchovních cvičeních.

S touto symbolikou radosti souvisí i starobylý zvyk papežského svěcení zlaté růže. Čtvrtá neděle postní totiž bývala v Římě rekreačním postním svátkem, slavností růží, které začínaly kvést. Věřící se těmito růžemi zdobili a navzájem se jimi obdarovávali, zejména byly předávány čekatelům křtu. Růžový květ symbolicky a zároveň velmi živě připomínal blížící se duchovní jaro Velikonoc.

Podle serveru Krása liturgie

Obr.: Hlavní oltář, oltář sv. Františka a oltář sv. Antonína v kostele Proměnění Páně v Třebíči. Podle starobylé tradice mezi květinami převažují růže. Ty letošní máme díky štědrosti Květinářství u Madly