Již od sedmdesátých let, s příchodem reformované liturgie římského ritu se diskutuje o tom, jaké mají být postoje věřících při mši. V naprosté většině kostelů (i když ne ve všech) je obvyklé, že věřící stojí od příchodu kněze k oltáři až ke vstupní modlitbě včetně, při zpěvu Aleluja před evangeliem a při četbě evangelia, při vyznání víry a přímluvách, od výzvy před modlitbou nad dary až do Sanctus (Svatý), jak to vyžaduje poslední vydání misálu Pavla VI., upraveného v r. 2002 bl. Janem Pavlem II.

Někde však není úplně zřejmé, jaký postoj mají věřící zaujmout po modlitbě Sanctus. Misál nepřipouští, aby věřící seděli (častý jev např. v Rakousku nebo Německu) a proto žádá, aby stáli až do konce mše. Zároveň však zmiňuje situaci ve většině farností, kde lidé klečí tak, jak tomu bývalo dříve a jak to i dnes žádá misál bl. Jana XXIII. Zde se jasně říká: "Kde je zvykem, že lid zůstává klečet po Svatý až do konce eucharistické modlitby a před přijímáním, když kněz říká Hle, Beránek Boží, je chvályhodné to zachovat." (Úvod k římskému misálu, čl. 43).

Vzhledem k tomu, že takový zvyk bez přerušení trvá i v naší zemi, měli bychom jej zachovat. V ostatních případech, kdy rubrikami misálu není přesně stanoveno, jaký postoj se má zaujmout, měli by věřící uposlechnout pokynu celebrujícího kněze, příp. jáhna, jak o tom hovoří již zmíněný 43. článek IGMR, který stanoví, že "k dosažení jednoty v úkonech a postojích při určitém konkrétním slavení bohoslužby mají věřící uposlechnout výzev, které při obřadech pronáší jáhen nebo nebo kněz".

Zcela specifická je situace těch věřících, jimž jejich zdravotní stav stání či klečení (nebo naopak sezení) neumožňuje. Ti samozřejmě musí svou situaci zohlednit.